Hudebni dilo:

Zahrada srdce (pisne) 1919

Literarni dilo:

Krouzek ceskych zen (veselohra ve versich) 1896
Nastoleni Libusino (libreto)
Boure a klid (sbirka basni) 1902
Galantni abe (poem)
Rahel (drama) 1908
Tune (drama)
U cile (divadelni hra)
Pod praporem umeni (divadelni hra)
Dvoji hrich (divadelni hra)
Pan doktor Casanova (roman) 1915
Ve stinu modre ruze (roman) 1924


hudebni ukazka

Zrcadlo casu odrazi umelecky portret Emy Destinnove s leskem, ktery ani v odstupu let nepomiji. Rostouci zajem o Emu Destinnovou vydal v nedavnych letech pozoruhodne plody: pet kniznich monografii a rozsahle zivotopisne stati i beletrii, jevistni monodrama, celovecerni film, nove televizni a rozhlasove medailonky, desitky clanku, vydani jejich vlastnich povidek, prekladu romanu a sbirky basni, kompletni reedici gramofonoveho odkazu na dvanacti kompaktnich discich, edice recitalu na CD v USA, Italii a Anglii, a dokonce postovni znamku a bankovku Ceske republiky s jejim portretem. Jmeno Emy Destinnove maji ve stite mistrovske pevecke kursy a hudebni festivaly v meste jejiho skonu v Ceskych Budejovicich, pametni sin muzea v Jindrichove Hradci, klub pusobici v Praze a v nekolika dalsich mestech, nadace zalozena v Praze a v Londyne a dokonce i planetka - asteroid - obihajici Slunce mezi drahami Marsu a Jupitera.

Spolecnym zdrojem vsech techto holdu a navratu je vyjimecna umelecka a zivotni draha. Destinnova zacinala nesnadno: az po odmitnuti v prazskem Narodnim divadle, v drazdanske Semperove opere a do tretice v berlinskem Theater des Westens. Jevistni debut v Krollove divadle v Berline 19.7. 1898 v roli Santuzzy upozornil take na umelecke jmeno ucitelky Marie von Dreger, zname pod pseudonymem Destinn v Milane, Londyne a Vidni. Dvacetileta Emilie Kittlova si pak jako Emmy Destinn brzy ziskala publikum take v Karlovych Varech, Praze, Zhorelci, Mohuci, Parizi a Frankfurtu.Ve triadvaceti letech, na pozvani Cosimy Wagnerove, vzbudila nadseni jako vubec prvni Senta v Bayreuthu.

Dvorni opera v Berline, jako jeji prvni domovska scena, ji ocenovala pro vsestranne talentove vlohy i pro pili a pohotovost: zaskokem bez zkousky vystoupila v Tannhauseru , Faustovi a Carostrelci a pro berlinske premiery nastudovala hlavni role v operach Mudarra, Improvisator, Ohne zmar, Anno 1757, Louisa a Till Eulenspiegel , aniz ji pritom cinilo obtiz zpivat v rozpeti nekolika dnu take Valentinu, Carmen Selicu, Mignon, Neddu, Marenku ci Elsu . Kratce po druhe bayreuthske staggione ji uvedli dirigenti Felix Motti a Hans Richter do Mnichova a Londyna. Ve vypjatem berlinskem uvazku nalezla rovnez cas pro zajezdy do Lipska, Darmstadtu, Karlsruhe, Curychu, Poznane, Lince, Hamburku, Wiesbadenu a Vidne i do Stetina, Vratislavi a Hannoveru.

Vyzbrojena cerstvym novinarskym epitetem "bozska Ema" pak debutovala 2.5.1904 v uloze Donny Anny v kralovske opere Covent Garden v Londyne, kde jiz v teto prvni z dvanacti staggion byla v Komediantech trikrat partnerkou Enricu Carusovi. Spolecne zde zpivali celkem 47krat, postupne take v Sedlaku kavaliru, Aide, Hugenotech, Donu Giovannim, Madame Butterfly, Andrea Chenierovi, Tosce a Maskarnim plesu . Uhrnem zpivala v Covent Garden 231krat v osmnacti operach, vedle jmenovanych tez v Lohengrinu, Carmen, Bludnem Holandanu, Eugenu Oneginovi, Tannhauseru, Gioconde, Armide, Tess a Devceti ze zlateho Zapadu . Dalsimi castymi partnery ji tu byli Giovanni Zenatello, Mario Sammarco, John McCormack a Giovanni Martinelli. 26.6.1911 vystoupila v gala veceru ke korunovaci krale Jiriho V v trojhvezdi s Nellie Melbou a Luisou Tetrazzini.

Jiz v dobe londynskeho debutu pro ni Ruggiero Leoncavallo komponoval hlavni roli v opere Berlinsky Roland (na vyzvu nemeckeho cisare a pruskeho krale Vilema II. k oslave dynastie Hohenzollernu) a po triumfalnim uspechu Madama Butterfly v Londyne 1905 a 1906 se v roce 1907 stala novou senzaci jeji Salome , jejichz vsech devatenact berlinskych a sedm pariskych predstaveni (v Theatre Chatelet s Fritzem Feinhalsem a Karlem Burianem) dirigoval sam skladatel Richard Strauss.

V ramci desetileteho berlinskeho angazma nastudovala 43 roli a zpivala 706 predstaveni, nejcasteji Carmen (79x), Santuzzu (64x) a Mignon (40x). Ke jmenovanym berlinskym premieram pripojila tez Hedwigu ve Vynucenem snatku (Heirat wider Willen) a Lizu v Pikove dame . Pisnovych recitalu (Schubert, Grieg, Cajkovskij, Kienzl, Wolf), koncertu a hostovani pripravila bezpocet.

Po petiletem vahani debutovala 16.11.1908 v uloze Aidy v Metropolitni opere v New Yorku v temze veceru jako Arturo Toscanini, po boku Enrica Carusa. Vsichni tri zde pak v tomtez dile zahajovali i sezonu 1911 a tri dalsi sezony otevirali take Giocondou (1909 a 1913) a Maskarnim plesem (1914). Mezitim se zde tato slavna trojice sesla i pri svetove premiere Pucciniho Devcete ze zlateho Zapadu 10.12.1910. Prijeti, ohlas kritiky i honorare dosahly hvezdne vyse. K nejcastejsim rolim jejich deseti sezon v Met nalezely vedle Aidy (40x) Santuzza a Gioconda (obe 30x). S Carusem zde nejcasteji zpivala Giocondu (23x), Aidu a Minii (obe 20x); vedle jmenovanych oper spolecne vystupovali take v Sedlaku kavaliru, Komediantech, Germanii , Tosce a Hugenotech . Uplny vycet jejich roli v Met postupne obsahl rovnez Martu (Nizina), La Wally, Evicku, Butterfly, Marenku, Alici, Alzbetu (Tannhauser), Lizu (Pikova dama), Agatu, Elsu, Paminu a Leonoru (Trubadur) - uhrnem 249 opernich vystoupeni v New Yorku, 71 na zajezdech (Chicago, Philadelphia, Brooklyn atd.) a 19 koncertu (7x Verdiho Requiem).

Zpravy z doboveho tisku dokladaji, ze ucin jejiho podani jakekoli role se ve vsech ohledech vymykal srovnani. Cil pevecke dokonalosti ji nebyl omezenim, ale samozrejmym zakladem pro vyber pouze takovych postav, s kterymi mohla bezvyhradne souznit, z nichz mohla vytezit pronikave psychologicke studie a sugestivni herecke vykony. Na scene dosahovala dokonaleho prevteleni. Vzdy ze sebe vydala vse. Kritikove shodne konstatovali, ze k jindy nevidanym vykonum dokazala strhnout i sve partnery. V osobnim zivote ji pritom neschazel smysl pro humor, jeji vzdelanostni rozhled obsahl nekolik dalsich oboru, byla schopna plynne hovorit v peti jazycich, prekladat, psat beletrii i basne, pripravovat nakladatelstvim edice pisnovych alb i komponovat vlastni pisne. Zaroven ji nikdy neopoustela pokora: nikdy neprekrocila svuj pevecky obor a nikdy nezpivala v Italii, povazujic ji za posvatnou kolebku opery.

Navrat z newyorkske sezony 1915-16 do valcici Evropy se stal pro jeji dalsi drahu osudnym. Pro spojeni s vlasteneckym odbojem byla internovana na svem sidle ve Strazi nad Nezarkou v jiznich Cechach. Osud zajatce s ni zde po cely rok sdilel barytonista Dinh Gilly. Bezutesne cekani na svobodu vyplnovala praci spisovatelskou, kompozicni a pedagogickou. Dvouleta nucena nepritomnost v Met mezitim otevrela plny prostor nove generaci pevkyn - Claudii Muzio, Rose Ponselle a Marii Jeritze.

V samem zaveru prvni svetove valky smela zpivat alespon v Cechach a na Morave - v Narodnim divadle (celkem zde zpivala v 82 vecerech, nejcasteji Miladu (13x), Marenku (12x) a Libusi (9x), a take v Plzni, Brne a dalsich mestech. Publikum provazelo jeji vystoupeni manifestacnim nadsenim, nebot vlastenecke zaniceni bylo od jeji osobnosti neodmyslitelne a melo jiz drive svuj vyznamny umelecky rozmer v uvadeni ceskych pisni, v prosazeni inscenace Dalibora v Berline 10.10. 1909, Prodane nevesty v New Yorku 19.2.1909 (dirigoval Gustav Mahler) a v nastudovani Fibichovy Sarky pro jedine predstaveni v Praze 27.9.1913; pote pokracovalo v koncertni propagaci arii a scen z Libuse, Certovy steny, Tajemstvi, Hubicky, Rusalky, Svatebnich kosil, Jakobina, Psohlavcu, Padu Arkuna i Jeji pastorkyne . Vyhradne cesky repertoar zpivala pri prvnim povalecnem turne s Ceskym kvartetem, houslistou Jaroslavem Kocianem a peveckym sborem v Londyne, Parizi, Zeneve, Bernu a Curychu.

Soustavnou umeleckou cinnost uzavrela ctvrt stoleti po svem debutu v sezone 1922/23 koncertnim zajezdem do Kodane, Stockholmu a Kristianie (Oslo), opernim hostovanim na domacich scenach v Plzni, Bratislave, Ostrave, Brne a Praze a vystoupenimi v amfiteatrech v Sarce a na Vysehrade, kde pro statisice divaku zpivala postavu myticke ceske knezny Libuse v opere Nastoleni Libusino , komponovane na jeji vlastni libreto Rudolfem Zamrzlou.

Byla poverciva, verila v osud. V zari 1923 se ne prave stastne provdala za nadporucika letectva Josefa Halsbacha a temer trvale se pak uzavrela do svych rozsahlych sbirek starozitnosti, obrazu, knih, archivnich tisku, sperku a napoleonskych pamatek. Od nove literarni tvorby a rybareni se vracela na podia pouze nepravidelne, spise jen v Cechach a na Morave. Vyjimkou byly operni zajezd do Zahrebu, Osjeku, Belehradu a Lublane v lednu 1925, koncert v Budapesti v unoru 1927 a posledni koncertni navrat do Berlina v dubnu 1927. Svou peveckou pusobnost ukoncila v Londyne v Queen's Hall 16.10.1928 k 10. vyroci samostatnosti Ceskoslovenska, k jehoz vzniku sama vyznamne prispela.

Byla z tech, kdo velmi dobre vedeli o pomijivosti hvezdnych chvil i prizne publika. Zaroven vsak nalezela k tem, kdo dokazali publikum fascinovat vlastnim prozitkem a krasou dokonaleho zpevu strhavat k nezapomenutelnemu nadseni. Prestoze ji smrt zastihla v pouhych dvaapadesati letech, pri navsteve lekare 28.1.1930 v Ceskych Budejovicich, jeji hvezda jiz nikdy nepohasla. Vyzarujici sila jeji osobnosti se vymkla ze sveho casu: Ema Destinnova se stala vseobecne znamym pojmem - vzorem opravdovosti a mistrovske kvality - aby postupem casu vrostla do vseobecneho povedomi jako stale zivouci priklad vrcholnych umeleckych uspechu, ale i naroku, vlasteneckych zasad a ryziho charakteru.

Jan Kralik

Dennis, James. Emmy Destinn Discography. The Record Collector 20, nos. 1, 2 (July 1971), s. 29-45.
Harvey, Hugh H. List of Records. The Gramophone, March 1939, s. 447-451.
Kralik, Jan. Repertoarova diskografie Emy Destinnove. Jindrichuv Hradec: Klub Emy Destinnove, 1998.
Meadmore, W. & H. Little. Gramophone Celebrities XXV - Emmy Destinn. The Gramophone, April 1930, s. 491-494.
Pospisil, Miloslav. Diskografie. Ve: M. Pospisil: Velike srdce - Ema Destinnova. Praha: Supraphon, 1974, s. 158-171. (2.vyd. 1980, s. 234-248).
Rektorys, Artus. Gramofonove desky. Ve: A. Rektorys: Ema Destinnova. Praha: Otto Girgal, 1936, s. 181-182.
Schubert, Antonin. Prehled gramofonovych nahravek Emy Destinnove. Ve: V. Holzknecht et al., Ema Destinnova. Praha: Panton, 1972 (1974, 1981), s. 283-297.
Sova, Jiri: Kompletni seznam gramofonovych desek nazpivanych Emou Destinnovou. In: E. Hartman, Kralovna zpevu Ema Destinnova. Praha: Orbis, 1995, s. 193-201.
The Complete Destinn. 12 CDs. Praha: Supraphon (Ultraphon Edition), 1994.

LP reedice
Belcantodisc (England): Emmy Destinn. Eb 29; 4 items
Discophilia (Germany): Carmen /Complete/. KS-1/3; 19 items
Discophilia (Germany): Faust /Complete/. KS-4/6; 16 items
O.A.S.I. (USA): Emmy Destinn. 603; 13 items
Olympus (England): Emmy Destinn. ORL 228; 12 items
Preiser (Austria): Emmy Destinn. Court Opera Classics CO 307; 14 items
Preiser (Austria): Emmy Destinn II. Court Opera Classics CO 364; 14 items
Rococo (Canada): Emmy Destinn. Cantilena 6202; 16 items
Scala (USA): Emmy Destinn Sings. 804; 11 items
Supraphon (Czechoslovakia, 1959): Ema Destinnova. DV 5558; 7 items
Supraphon (Czechoslovakia, 1976): Ema Destinnova. 0 12 1835; 14 items
Supraphon (Czechoslovakia, 1986): Ema Destinnova - Czech Repertoir. 1116-4131/32; 33 items
Supraphon (Czechoslovakia, 1989): Ema Destinnova - German Repertoir 11 0319/20; 29 items
Supraphon (Czechoslovakia, 1989): Ema Destinnova - Wagnerian Repertoir. 11 0120/21; 29 items
Single items on LPs of labels: Edison Foundation, RCA-Victor, Club 99, Design, T.A.P., Gala, SUA, Odeon, Heritage.

CD reedice
Marston (2000): Carmen - The First Complete Recording. 52022; 45 items.
Pearl-Koch (1996): Emmy Destinn - A selection of her very finest recordings. 9172; 21 items. Romophone (USA, 1993): Emmy Destinn - The Complete Victor Recordings 1914-21. 81002-2 A/B; 37 items
Supraphon (Czech Republic, 1999): The Complete Destinn. 12 CD. 11 2136-2 600; 214 items
Ultraphon (Czech Republic, 1993): Emmy Destinn - Soprano. 11 1337; 20 items
Ultraphon (Czech Republic, 1994): The Complete Destinn. 12 CD. 11 2136; 214 items
Vocal Archives (Italy, 1995): Emmy Destinn - Her Berliner´s Records and G&T Recordings. VA 1108; 25 items

Bibliografie

Bajerova, Marie: O Eme Destinnove. Praha: Vysehrad, 1979 (2.vyd. 1980).
Bilgora, Adam. Emy Destinn (1878-1930). Booklet notes. Nimbus Records, 2003.
Destinn, Emmy: Sturm und Ruhe. Berlin: Carl Duncker, 1902.
Destinnova, Ema. Basne. Cesky preklad Jan Kralik. Praha: Lyra Pragensis, 1988.
Destinnova, Ema. "Basne a dopisy priteli." Usporadal Ludek Hartl. Literarni archiv, c. 13–15 (1982).
Destinnova, Ema. Boure a klid. Basne. Cesky preklad Jan Kralik. Jindrichuv Hradec: Klub Emy Destinnove, 1995.
Destinnova, Ema. Pan doktor Casanova. Cesky preklad Vaclav Smejkal. Praha: Vysehrad, 1988.
Destinnova, Ema. "Setkani Emmy Destinove a Enrika Carusa." Cesky svet (1921).
Destinnova, Ema. Ve stinu modre ruze. Roman. Trebon: Druzstvotisk, 1924-1925.
Destinnova, Ema. Zahrada srdce. Cyklus 12ti pisni na slova Adolfa Weniga. Lipsko: Mojmir Urbanek, 1919.
Hartman, Emil: Kralovna zpevu Ema Destinnova. Praha: Orbis, 1995.
Holzknecht, Vaclav et al.: Ema Destinnova. Praha: Panton, 1972 (2.vyd. 1974, 3.vyd. 1981).
Hradska, Viktorie: Commedia finita. Praha: Dilia, 1984.
Kralik, Jan: "Emmy Destinn - zivot a umeni." In: The Complete Destinn. Prague: Ultraphon, 1994.
Kralik, Jan: Ema Destinnova. Katalog jubilejni vystavy. Praha: Narodni muzeum, 1998.
Lacina, O. Ema Destinnova. Tri studie. Praha: Ed. Resonus, 2007.
Mares, Vladislav: "Po premiere." In: Amor a slavici. Praha: Dar Ibn Rushd, 1994, s. 128-227.
Martinkova, Marie: Strazska cerna pani - zivot Emy Destinnove. Plzen: Kosnar, 1940.
Martinkova, Marie: Zivot Emy Destinnove. Plzen: Kosnar, 1946.
Plevka, Bohumil: Z poslednich dopisu Emy Destinnove. Teplice: Dum kultury, 1987.
Plevka, Bohumil: Zivot a umeni Emy Destinnove. Praha: AZ Servis, 1994.
Pospisil, Miloslav: Ema Destinnova. Ceska pevecka legenda. Praha: Brana, 2008.
Pospisil, Miloslav: Velke srdce - Ema Destinnova. Praha: Supraphon, 1974 (2.vyd. 1980).
Rektorys, Artus: Ema Destinnova. Praha: Otto Girgal, 1936.
Rektorys, Artus: "Ema Destinnova." Preklad George Nyklicek. The Record Collector 20, nos. 1, 2 (July 1971), s. 6-28.
Stach, Adolf: Velka rybarka Ema. vimperk: Carpio, 1994.

Dokumenty

Filmy a filmove dokumenty:
Destinnova na zavodisti (Praha, 1908)
Destinnova prihlizi korunovaci krale George V. (Londyn, 1911)
Destinnova a Enrico Caruso v Les Huguenots v Metropolitni opere (New York, 1912-1915)
Destinnova s prateli na schodisti sveho panstvi (Straz nad Nezarkou, 1917)
Macht des Gesangs oder Die Loewenbraut, s Emmou Destinnovou. Producent Hans Ewers. (Berlin 1912/1913). Ztraceno
Bozska Ema. S Bozidarou Turzonovovou v hlavni roli. Producent Jiri Krejcik, Praha 1979, Ceskoslovensko, 110 min. VHS Barrandov (1997)
Samota duse me. Dokumentarni film o zivote Emy Destinnove. Namet: Frantisek Laudat. Scenar a rezie: Petr Skala. Praha 2003, Ceska republika, 59 min.

Sbirky a trvale vystavy:
Fotografie a divadelni programy v archivech opernich divadel: Narodni divadlo v Praze, Berlinska Hofoper, Covent Garden v Londyne, Metropolitni opera v New Yorku.
Korespondence a divadelni programy Destinnove v hudebnim archivu Narodniho muzea v Praze.
Sin Emy Destinnove. Muzeum mesta Jindrichuv Hradec, Jizni Cechy.
Expozice Destinnove v zamku Straz nad Nezarkou, Jizni Cechy.