Na samem pocatku roku 2015 jsme oslavili dulezite jubileum: stolete vyroci narozeni vyznamne predstavitelky ceske mezivalecne hudebni avantgardy – Vitezslavy Kapralove (24. 1. 1915 – 16. 6. 1940). Dnes, z odstupu trictvrte stoleti, jiz neni sporu o tom, ze Kapralova byla jednou z nejslibnejsich osobnosti skladatelske generace vyrustajici v obdobi prvni republiky, jak to uz v roce 1936 konstatoval predni hudebni vedec Vladimir Helfert, kdyz ji vyzdvihl ve sve studii o ceske hudebni tvorivosti Ceska hudebni moderna. Kapralova ovsem nezustala pouze u „slibnosti“; jeji dilo ma trvalou, casem proverenou hodnotu bez ohledu na skladatelcino mladi, s nimz byva pri jeho hodnoceni nezridka argumentovano, i bez ohledu na to, ze bylo tragicky preruseno. Neni na ne totiz treba pohlizet jako na pouhe torzo – v pozustalosti se zachovala uctyhodna rada asi padesati skladeb, mezi nimiz jsou dila nanejvys pozoruhodna, a to ve vsech kategoriich hudebni literatury: vokalni, klavirni, komorni a orchestralni.

Pocatky tvurciho vyvoje Vitezslavy Kapralove formovalo kultivovane prostredi rodiny a kruhu rodinnych pratel a pozdeji take prostredi hudebne vyspeleho Brna. Hudebni talent male Vitezslavy byl rozpoznan a rozvinut relativne zahy a oba rodice na nej meli zasadni vliv. Matka, Vitezslava Kapralova (roz. Viktorie Uhlirova, 1890–1973) se venovala hudbe jako aprobovana ucitelka zpevu, ktery studovala u Marie Kollarove a Kristiny Morfove. Otec, Vaclav Kapral (1889–1947), Janackuv zak, se vedle skladby venoval take klavirni hre, a to koncertne (spolecne s pritelem Ludvikem Kunderou vystupovali ve dvacatych letech se ctyrrucnim a dvouklavirnim repertoarem) i pedagogicky. Solidni zaklad klavirni hry ziskal Kapral u brnenskych ucitelek Marie Kuhlove a Kl. Schaferove a sve odborne znalosti si dale rozsiril studiem u Adolfa Mikese v Praze a Alfreda Cortota v Parizi. Jiz v r. 1911 si otevrel v Brne-Kralove Poli soukromou hudebni skolu, kterou zprvu vedl spolecne se svou zenou a od tricatych let se stale dulezitejsi pomoci skladatele Theodora Schaefera, nebot byl v te dobe jiz plne vytizen lektorskymi povinnostmi na Masarykove univerzite a od r. 1936 i stalym uvazkem profesora skladby a skladebnych predmetu na brnenske konzervatori.

Hudba byla tedy prirozenou soucasti zivota Kapralove jiz od detstvi a zvlaste matcin vliv se brzy projevil v jeji celozivotni lasce k pisni a umelecke pisnove tvorbe, v niz Kapralova jednoznacne vynikla, a to nejen v kontextu ceske hudby. V umelecke pisni totiz mohla Kapralova uplatnit i svou druhou lasku – lasku k poezii, jejiz kvalitu umela nejen rozpoznat a ocenit, ale ktere se prubezne venovala i sama (svuj prvni pisnovy cyklus z r. 1931 a s nejvetsi pravdepodobnosti i orchestralni pisen Smutny vecer z r. 1936 komponovala na vlastni texty). Oba rodice dcerin zajem o hudbu plne podporovali, i kdyz jejich plany byly spise prakticke: mela se ujmout rodinne hudebni skoly. Kapralova si ale v tomto pripade prosadila vlastni vuli a pro studium na brnenske konzervatori si naopak vybrala nejnarocnejsi dvouobor skladba a dirigovani, ktery jako prvni studentka v historii ustavu take absolvovala. V Brne Kapralova studovala skladbu u Vilema Petrzelky a dirigovani u Vilema Steinmana a Zdenka Chalabaly. Z brnenskeho obdobi (1930–1935) pochazi jeji klavirni suita (Kapralova ji pozdeji instrumentovala pro komorni orchestr pod nazvem Suite en miniature a dala ji prvni opusove cislo ve svem katalogu), Legenda a Burleska, dve houslove skladby op. 3, pisnove cykly Dve pisne, op. 4 a Jiskry z popele, op. 5, pozoruhodna pisen Leden pro vyssi hlas a fletnu, dvoje housle, violoncello a klavir na slova Vitezslava Nezvala, a predevsim dva vrcholy jejiho studia na brnenske konzervatori: klavirni Sonata appasionata, op. 6 a Klavirni koncert d-moll, op. 7, s nimz v cervnu 1935 absolvovala i jako dirigentka. Skladbou i velmi kultivovanym a uspornym gestem sklidila zaslouzeny uspech, jehoz ohlas pronikl i mimo brnensky region (zpravu o nem prinesl 20. 6. 1935 napr. i nemecky Prager Tagblatt, a to hned s uvodnim politovanim, ze poradatele nechali provest jen prvni vetu dila, byt i tato ukazka svedci o velikem hudebnim nadani: „Es is zu bedauern, das die Veranstalter nur den ersten Satz des Werkes aufführen liessen, doch auch diese kleine Probe zeigt eine erstaunlich temperamentvolle musikalische Begabung.“).

Na podzim r. 1935 byla Kapralova prijata na vyberovou mistrovskou skolu prazske konzervatore opet k narocnemu dvouoborovemu studiu skladba a dirigovani, a to primo k nejlepsim ucitelum te doby – Vitezslavu Novakovi a Vaclavu Talichovi. (Za zminku stoji, ze ve skolnim roce 1935/36 bylo prijato do Talichovy dirigentske tridy pouhych 8 posluchacu a jeste mene – pouhych 5 – bylo prijato ke studiu v kompozicni tride Novakove). Studiem v Praze se Kapralove otevrel novy obzor a nove moznosti, v nichz se jeji prirozeny talent, podporeny velikou pracovitosti, dale rozvijel. Jako clenka spolku Pritomnost i jako pravidelna ucastnice Hippmannovych hudebnich „uterku“ Umelecke besedy se seznamovala se soudobou komorni hudbou, ceskou i zahranicni, a zahy v techto spolecnostech nasla i platformu k uvadeni vlastni tvorby. Prave behem studia na prazske konzervatori vznikly jeji mistrovske pisne Navzdy, op. 12 a pisen Sbohem a satecek, op. 14, jejiz instrumentaci pro velky orchestr pozdeji konzultovala v Parizi s Bohuslavem Martinu. Do jejiho „prazskeho“ obdobi spada take jedinecny Smyccovy kvartet, op. 8, jehoz prvni vetu Kapralova nacrtla jeste pred nastupem k Novakovi o prazdninach r. 1935, a jeji nejznamejsi dilo pro sólovy klavir, Dubnova preludia, op. 13, na ktere o nekolik let pozdeji v Parizi upozornil skvelym provedenim Rudolf Firkusny, jemuz byla venovana.

Pro prazske obdobi Kapralove je ale nejdulezitejsi jeji (v poradi druhe) dilo pro velky orchestr, s nimz take mistrovskou skolu absolvovala: Vojenska symfonieta, op. 11. Prave se Symfonietou, kterou sama provedla s Ceskou filharmonii na podzim 1937 v Praze (premiera se konala 26. listopadu v prazske Lucerne), vzbudila Kapralova pozornost domaci hudebni obce a v nasledujicim roce i pozornost mezinarodni, kdyz 17. cervna 1938 touto skladbou zahajovala 16. festival Mezinarodni spolecnosti pro soudobou hudbu (ISCM). Prenos z koncertu, na nemz byla Vojenska symfonieta provedena skvelym BBC Orchestra opet pod taktovkou Kapralove, byl vysilan i za more do Spojenych statu, kde jej dale prenasela rozhlasova spolecnost CBS (jeji nazev Columbia Broadcasting System vedl k pozdejsimu omylu, ze skladbu vysilal kolumbijsky rozhlas). Podle recenzenta casopisu Time Kapralova se svou symfonietou nejen hladce obstala v mezinarodni konkurenci, ale primo v ni zazarila, a tak „to composer Kapralova, who conducted her own lusty, sprawling composition, went the afternoon’s biggest hand.“ (Time magazine, 27. 6. 1938). Zvlast uznale ji ocenil skladatel Havergal Brian ve svem referatu pro Musical Opinion: „The first work played and broadcast at the recent festival, a Military Sinfonietta by Miss Vitezslava Kapralova of Czechoslovakia, proved an amazing piece of orchestral writing; it was also of logical and well balanced design.“ (Musical Opinion, July 1938, s. 858.)

Na festival ISCM v Londyne ovsem prijela Kapralova jiz z Parize, kam odjela v rijnu predchoziho roku s cilem zavrsit sva studia stipendijnim pobytem na Ecole Normale de musique. Puvodne planovala studovat znovu dvouobor: dirigovani u Charlese Muncha a skladbu u Nadi Boulangerove, ale vzhledem ke sve problematicke znalosti francouzstiny se nakonec zapsala pouze k Munchovi, nebot s nim mohla komunikovat i nemecky. Velmi podnetnymi se proto pro ni staly konzultace, ktere ji nezistne venoval Bohuslav Martinu, s nimz se Kapralova seznamila 8. dubna 1937 pri jeho navsteve v Praze, kam prijel dojednat s Talichem nastudovani sve opery Julietta v Narodnim divadle.

Martinu byl v Parizi Kapralove zprvu mentorem, ale brzy se stal i jejim pritelem a nakonec i nejblizsim clovekem. A jako dobry pritel Kapralove take od pocatku nezistne pomahal: krome toho, ze ji venoval radu hodin konzultaci, ji hned po jejim prijezdu uvedl do okruhu skladatelu francouzske hudebni moderny, sdruzujiciho se kolem spolku pro soudobou hudbu Triton, jehoz koncerty (bylo jich sedm az dvanact rocne, obvykle koncentrovanych do mesicu leden – kveten) Kapralova pilne navstevovala. Sveril ji take provedeni sveho Koncertu pro cembalo a maly orchestr (Kapralova jej dirigovala v Parizi 2. cervna 1938, dva tydny pred svym vystoupenim v Londyne) a zaridil i vydani jedne z jejich skladeb pro klavir, Sesti malych variaci na zvony kostela St-Etienne-du-Mont, op. 16, v hudebnim vydavatelstvi La Sirene editions musicales (jehoz katalog po valce koupil Eschig a dodnes skladbu nabizi v puvodni, dnes jiz historicke edici). Na podzim 1938 pak vyvinul maximalni usili a vyuzil vsech svych znamosti, aby pro Kapralovou zajistil stipendijni pobyt na dalsi rok a dostal ji tak zpet do Francie. Jeho zneklidneni nad politickou situaci i tizivost odlouceni od Kapralove se promitlo do Dvojkoncertu pro dva smyccove orchestry, klavir a tympany, jehoz partituru Martinu ukoncil v den Mnichovskeho diktatu; Kapralova v te dobe pracovala doma na Morave na sve (Dvojkoncertu pribuzne) Partite pro smycce a klavir, op. 20, do ktere Martinu (jak se sam pozdeji vyjadril ve vzpomince otistene ve sborniku Premysla Prazaka z r. 1949, venovanem pamatce skladatelky) „zasahl vice, nez (by) si byl pral, ale oba (jsme) ji povazovali spise za cviceni.“ Nezasahl jiz ale do jeji Suity rustiky, op. 19 (kterou si u Kapralove objednal po jejim velkem festivalovem uspechu reditel Universal Edition v Londyne Alfred Kalmus a na niz Kapralova pracovala tri horecne tydny v druhe polovine rijna a zacatkem listopadu 1938), ani do jejiho Concertina pro housle, klarinet a orchestr, op. 21 z r. 1939, jehoz orchestraci jiz ale Kapralova nedokoncila (te se pocatkem tohoto milenia ujali brnensti skladatele Milos Stedron a Leos Faltus, aby ukazky z teto skladby mohly zaznit v dokumentarnim filmu Posledni concertino brnenskeho studia Ceske televize o Kapralove z r. 2001; svetovou premieru melo Concertino 10. ledna 2002 v Hradci Kralove a 26. listopadu 2014 se dockalo i prazske premiery v provedeni Ceske filharmonie).

Stimulujici prostredi Parize akcelerovalo tvurci vyvoj Kapralove v nebyvale mire – behem tri let zde slozila bezmala stejny pocet skladeb jako behem prvnich peti let v Brne a dvou let v Praze. Vrcholem jejiho prvniho „parizskeho“ obdobi (1937–1938) jsou bezesporu jiz zminene klavirni variace, op. 16 a (bohuzel nedokoncene) dechove trio; v ramci jejiho dila je vyznamna take kantata Ilena, op. 15. Samotna Kapralova mela k tomuto svemu dilu ambivalentni vztah, nebot jeho hudebni jazyk v te dobe jiz zacala opoustet, a tak skladbu dokoncila jen diky tomu, ze si ji cenil Martinu; orchestraci se ji ale uz dokoncit nepodarilo (te se opet az v tomto mileniu ujal tehdejsi student oboru kompozice na JAMU, skladatel Martin Kostas, a tak se 31. kvetna 2007 v Brne skladba dockala sve svetove premiery). Druhe parizske obdobi Kapralove (1939–1940) bylo jeste produktivnejsi. Zahy po navratu do Parize pocatkem roku 1939 Kapralova pise dve skladby k ucteni pamatky zesnuleho Karla Capka – houslovou Elegii a scenicky melodram Karlu Capkovi. Vzapeti prichazi neblahy 15. brezen 1939 a zaroven s okupaci republiky se Kapralova musi vyrovnat s velkou osobni krizi, v niz zacina koncem brezna komponovat sve Concertino pro housle, klarinet a orchestr, op. 21. Nejlepe o jejim dusevnim rozpolozeni vypovidaji odkazy na nekolik pasazi v Bibli, ktere si v partiture Concertina poznamenala bez dalsiho komentare; jeden z nich je z knihy Job 30:26: „Dobro jsem s nadeji ocekaval, a prislo zlo; ocekaval jsem svetlo, a prisla temnota.“

Vedle Partity patri Concertino k nejpozoruhodnejsim orchestralnim skladbam Kapralove; po nem nasledovaly jiz jen dva vrcholy – pisnovy cyklus Zpivano do dalky, op. 22 a Dva ritornely pro violoncello a klavir, op. 25. Na Kapralovou totiz zacinaji dolehat existencni starosti: stale mene se muze spolehat na pomoc z domova (financni transakce totiz zacaly podlehat novym striktnim pravidlum), po radu mesicu nedostava ani stipendium, a s navratem domu pritom jiz nelze pocitat; a tak se Kapralova zacina ve sve tvorbe zamerovat hlavne na drobnejsi prilezitostne skladby, komorni i orchestralni, psane vetsinou na objednavku (takovou skladbou bylo napriklad kraticke Vanocni preludium pro komorni orchestr, ktere Kapralova komponovala nekolik dni pred Vanocemi 1939 pro parizsky rozhlas Paris PTT). Na jare r. 1939 se jeste pokousi dostat do Spojenych statu (urcitou dobu se totiz pro ni nabizela moznost studia na prestizni konzervatori Juilliard School v New Yorku), kam ji chtel doprovazet Martinu, ale nic z planu nevyslo a koncem leta je jiz Kapralova odkazana na pomoc pratel a podporu nekolika mecenasu (mezi nimi zvlaste podnikatele Pavla Deutsche, jemuz ji doporucil Martinu; financnim prispevkem na ni nekolikrat pamatoval i ex-prezident Edvard Benes, kteremu kdysi Kapralova venovala svou Symfonietu). Nepravidelny prijem ji nuti sestehovat se do jedne domacnosti s nekolika prateli (mezi nimiz je i Jiri Mucha, za nehoz se v nasledujicim roce Kapralova provda) a brzy se zapojuje do akci pro nove formovanou ceskoslovenskou armadu, pise clanky a recenze do exiloveho Ceskoslovenskeho boje, zaklada pevecky sbor, pise scenickou hudbu pro parizsky rozhlas Paris PTT i pro mistni amaterske divadlo (na te pracuji spolecne s Martinu) a dokonce i hudbu filmovou (jednalo se zrejme o pratelskou vypomoc Huga Haase, ktery v te dobe pracoval ve Francii na dvou filmech: filmu Mer en flammes rezisera Leo Joannona, v nemz hral Haas hlavni roli – do kin byl uveden az v r. 1945 pod nazvem Documents Secrets – a filmu Ils se sont rencontres dans l’eau, jehoz scenare byl spoluautorem). V poslednich mesicich zivota Kapralove ke vsem temto projektum pribyde jeste studium na Ecole Normale (zustava otazkou, zda se jednalo o studium u Boulangerove – presvedcive dukazy pro to neexistuji). V dubnu 1940, necele dva mesice pred svou smrti, se Kapralova provda za Jiriho Muchu. Pocatkem kvetna se u ni objevuji prvni priznaky vazneho onemocneni, 20. kvetna ji Mucha evakuuje z Parize, ohrozene nacisty, do Montpellier na jihu Francie, pobliz sve vojenske posadky v Agde. To uz je ale Kapralova vazne nemocna a po nekolika tezkych tydnech, dne 16. cervna 1940, svemu onemocneni podleha.

V historiografii Kapralove zustala nezodpovezena rada otazek. Ackoliv takrka kazdy text o Kapralove se zabyva jejim vztahem s Martinu, ve skutecnosti o nem vime velmi malo. Jiste je jen to, ze pro oba mnoho znamenal, a pokud se ho Kapralova nakonec vzdala, bylo to, zda se, predevsim s ohledem na rodice, s nimiz mela po cely zivot krasny a laskyplny vztah. I pricina smrti Kapralove dodnes zustava neobjasnena, pres oficialne prijatou diagnozu miliarni tuberkulozy, kterou vsak dokumentace, jez se zachovala ve skladatelcine pozustalosti, zpochybnuje, a ktere neodpovida ani akutni prubeh nemoci Kapralove. Mnohem dulezitejsi jsou vsak otazky, ktere se tykaji skladatelcina dila. Zahadou zustal zvlaste dodnes nezjisteny opus 24. V korespondenci Kapralove existuji zminky, ktere se jej mohou, ale nemusi tykat: v lednu 1939 pise Kapralova priteli Rudolfu Kopcovi, ze jiz dlouhou dobu v ni uzrava skladba, kterou by chtela nazvat Ceske oratorium; v kvetnu tehoz roku sdeluje v dopise rodicum svuj umysl napsat Sonatinu pro housle a klavir, v breznu 1940 jim zase oznamuje, ze se hodla pustit do „mensi orchestralni veci“, ktera se bude jmenovat Krajiny. Vsechny tyto skladby vsak v pozustalosti chybi. Rezervovala snad Kapralova opusove cislo pro skladbu, kterou nikdy nenapsala? To by pro ni nebylo typicke. Nezname take osud jineho dila – druheho ze Dvou ritornelu pro violoncello a klavir, op. 25, ac je jiste, ze Kapralova dokoncila prinejmensim jeho skicu; v pozustalosti se vsak zachoval kompletni pouze prvni z ritornelu. Take z jejich Dvou tancu pro klavir, op. 23 se v pozustalosti zachovala dokoncena pouze skica prvniho tance. Ale at uz se jednoho dne jejich autograf objevi stejnym zpusobem, jako se kdysi objevilo pohresovane orchestralni Vanocni preludium, ci nikoliv, muzeme se i tak tesit z bohateho hudebniho odkazu, jenz se nastesti zachoval. Z odkazu, jehoz vitalitu nijak neumensil cas; ktery dodnes prekvapuje, strhava i dojima, v nemz je stale co objevovat.

Tento text, zde v mensi uprave, byl poprve otisten pod nazvem Centenium Vitezslavy Kapralove v hudebnim mesicniku Harmonie 1/2015.

SEZNAM DILA

Z mojich nejranejsich skladeb (V risi baji, Valka, V myslenkach, Pristav, Touha, Po bitve belohorske, Na dalekou cestu). Klavir (1924-25)
Valse triste, pro klavir (1927)
Maticce, pro tri detske hlasy na slova Jana Nerudy (1928)
Miniatura pro klavir (1929)
Pisne pro vyssi hlas a klavir (1931)
Suite en miniature, op. 1. Klavir / Orchestr (1931/1935)
Smutecni pochod, op. 2. Klavir (1932)
Pet klavirnich skladeb (1932)
Dve skladby pro housle a klavir, op. 3 (Legenda, Burleska) (1932)
Dve pisne, op. 4 na slova R. Bojka (Jitro, Osirely) pro vyssi hlas a klavir (1932)
Jiskry z popele, op. 5, na slova B. Jelinka (Ty stare pisne, Jak na hedvabny mech, Zustan jeste divko moje, A tahnou myslenky teskne) pro vyssi hlas a klavir (1932-33)
Leden. Pisen na slova Vitezslava Nezvala. Zpev, fletna, dvoje housle, violoncello a klavir (1933)
Sonata appassionata, op. 6. Klavir (1933)
Koncert pro klavir a orchestr d-moll, op. 7. Klavir a velky orchestr (1934-35)
Dve kyticky. Dve drobne skladby pro klavir (1935)
Smyccovy kvartet, op. 8 (1935-36)
Groteskni passacaglia pro klavir (1935)
Tri klavirni kusy, op. 9 (Preludium, Raci kanon, Scherzova passacaglia) (1935)
Smutny vecer pro vyssi hlas a orchestr (1936)
Pisnicka pro klavir (1936)
Jablko s klina, op. 10 pro vyssi hlas a klavir, na slova Jaroslava Seiferta (Pisen na vrbovou pistalku, Ukolebavka, Bezvetri, Jarni pout) (1934-36)
Vojenska symfonieta, op. 11. Symfonicky orchestr (1936-37)
Navzdy, op. 12 pro vyssi hlas a klavir, na slova Jana Carka a Jaroslava Seiferta (Navzdy, Cim je muj zal, Ruce) (1936-37)
Ostinato fox pro klavir (1937)
Dubnova preludia, op. 13 pro klavir (1937)
Sbohem a satecek, op. 14 na slova Vitezslava Nezvala. Pro vyssi hlas a klavir / orchestr (1937/1938)
Koleda pro vyssi hlas a klavir (1937-38)
Ilena, op. 15. Kantata pro sola, smiseny sbor, recitatora a orchestr, na slova Ludmily Podjavorinske (1937-38)
Trio pro dechove nastroje. Hoboj, klarinet a fagot (1937-38)
Variations sur le carillon de l'eglise St-Etienne-du-Mont. Klavir (1938)
Dva zenske sbory, op. 17 na slova Ondreje Prikryla (Vezdicka, Potpolis) (1936–1938)
Hymna dobrovolnych sester Csl. cerveneho krize na slova Pavly Krickove. Zensky dvojhlas a klavir (1938)
Vteriny roku, op. 18 pro zpev a klavir. Sbirka prilezitostnych pisni (Novorocni, Pisen nedozniva, Velikonoce, Koleda milostna, Rodny kraj, Posmrtna variace (klavirni interludium), Muj mily clovece, K Novemu roku) na slova J. Hory, F. Velkoborskeho, F. Sramka, J. Carka, J. Seiferta a lidovych textu (1936-39)
Suita rustica, op 19. Symfonicky orchestr (1938)
Partita, op. 20 pro smyccovy orchestr a klavir (1938-39)
Elegie pro housle a klavir (1939)
Karlu Capkovi. Melodram na slova Vitezslava Nezvala. Recitace, housle a klavir (1939)
Concertino pro housle, klarinet a orchestr, op. 21 (1939)
Zpivano do dalky, op. 22 pro vyssi hlas a klavir, na slova Viktora Kripnera (Pisen tve nepritomnosti, Polohlasem, Jarni) (1939)
V zemi ceske pro vyssi hlas a klavir, na slova Jana Carka (1939)
Pisen delniku pane pro vyssi hlas a klavir (1939)
Pochod pro orchestr (1939)
Vanocni koleda pro vyssi hlas a klavir (1939)
Vanocni preludium/Prelude de Noel. Komorni orchestr (1939)
Dva tance pro klavir, op. 23 (1940)
opus 24: nezjisten, pravdepodobne cyklus orchestralnich crt "Krajiny" (1940)
Scenicka hudba. Komorni hudba pro rozhlas, divadlo a film (1940)
Povidky male fletny. Fletna a klavir (1940)
Dopis pro baryton a klavir (1940)
Deux ritournelles, op. 25 pro violoncello a klavir (1940)